fotky zde http://seniorbohumin.rajce.idnes.cz/Retro_tabor_Kajlovec_23-29.6.2016/

Když jsem v zimě uviděla nabídku na letní retro pionýrský tábor, neváhala jsem ani chvilku. Nasbíralo se nás z Bohumína šest. Po odeslání přihlášky přišly pokyny a seznam, co si má táborník vzít. Seznam asi opsaný z doby před třiceti lety pro nezletilce, protože v seznamu chyběly takové důležitosti jako noťas, mobil, foťák a nabíječky ke všem přístrojům. Nebyly tam uvedené ani kondomy, vložky na inkontinenci, zdravotní stahovací punčochy, a nebyla zmínka, že nemáme zapomenout francouzské hole, berle, brýle, zuby a léky - včetně těch na potenci. 

Pak po dlouhém čekání přišel den D.

Ve čtvrtek 23.6.2016 jsme s ostatními pionýrkami s obrovskými kufry po pěti přestupech vystoupily na zastávce Kajlovec-hájovna. A do kempu asi 800m jsme šly pěšky. To bych nebyla já, abych nepřivodila nějaký malér. Před námi velice chatrný mostek přes potok. Opět se u mne projevila fobie z výšek a strachy málem posmolená jsem se posunovala centimetr po centimetru k cíli. Asi v polovině můstku jsem najednou nemohla dál. Stála jsem tam a třásla se jak osika. Květinka se rozhodla, že tam kamarádku nenechá a vydala se pro mne z druhé strany. Podala mi ruku a začaly jsme se posunovat. Vtom se ozval rachot a můstek pod námi začal praskat. Fuj. Se srdcem v kalhotech jsem konečně dosáhla druhého břehu. Ostatní za mnou přecházely po můstku, který hrozil zřícením do vody každou vteřinou. Dorazily jsme do kempu a jako první jsem se vítala s Jarkou z Hradce Králové, s kterou jsem se poznala v Chorvatsku a slovo dalo slovo a tam jsme zjistily, že pojedeme do společného tábora.

Ubytovali nás v chatkách, které jsou pěkně v řadě, na jedné straně u lesa a na druhé straně u potoka. Některé jsou dvoulůžkové a jiné čtyřlůžkové. Já s Květinkou jsme dostaly čtyřlůžkovou chatku číslo sedm a protože to čtvrté místo je na patrové posteli, tak jsme tam jen tři, přidaly nám Věrku z Ostravy. Máme výhodu, že máme v chatce záchod a umyvadlo.

Kuchyň nás přivítala výborným vuřtgulášem. Byly jsme rozděleni do oddílů a dostaly jsme šátek v barvě svého oddílu. Jsem modrásek. Připnuly jsme si jmenovku s přezdívkou, já tam mám Helenka červenka. Nejvtipnější mi připadá přezdívka Kudrnáč, protože dotyčný má holou hlavu. Dělá si z toho sám srandu a když potkal Květinku, která šla ze sprch, poprosil ji o půjčení hřebenu. Ta mu ochotně vyhověla a pak se začala na celý kemp smát, když zjistila, že si Kudrnáč dělá prču.

Byly svolány první schůzky oddílů, kde jsme si měli zvolit sporťáka, oddílového zdravotníka, předsedu a místopředsedu. Myslela jsem, že se lidi budou o funkce rvát, ale nikdo je nechtěl. Horko těžko jsme vybrali sporťáka a zasekli se u zdravotníka. Žádný lékař, žádná zdravotní sestra, žádný účastník zdravotního kurzu. Po dlouhé době se konečně rozhodl Jožka z Lichnova, že to teda vezme.

Když jsem viděla ty nerozhodné pionýry, navrhla jsem, že byť "tichoučká a neprůbojná šedá myška" beru dobrovolně toho předsedu, a celý oddíl mi nadšeně tleskal. Jako žena činu se ukázala naše spolubydlící Věrka a že bude dělat místopředsedu, takže funkce jsou rozebrány a hin sa hukáže.

A jako předseda oddílu jsem okamžitě začala úřadovat a navrhla, abychom pro ostatní připravili překvapení k večernímu táboráku tím, že se naučíme hymnu, která mne napadla ráno ve vlaku.

Je to jedna tábornická písnička, kterou jsem trochu upravila na zdejší podmínky:

Jak se asi těším, kdo to ví, 
já to vím a ty to znáš,
tam kde stojí tábor chatový,
ten přítel náš, ten přítel náš. 
Tam v dálce, řeka Moravice,
zrůžovělé líce,
nějaký rok navíc nevadí,
celý den smích se kempem nese,
na louce i v lese,
starší pionýři dovádí.

Písnička se zalíbila a pionýři odběhli pro své zápisníčky, aby si text mohli napsat a zapamatovat, několikrát jsme si písničku vyzkoušeli a večer se předvedeme.

Ještě nás čekal slavnostní nástup se vztyčením vlajky a seznámení s programem na celou dobu seniorského táboření. Myslela jsem, že tu budeme skoro samé baby, ale je tu několik manželských párů, takže tábor nebude jen babinec.

Večer se přiblížil velice rychle, protože při vzájemném seznamování čas rychle utekl a už na nás čekala večeře - pečené stehýnko.

Po slavnostním zapálení táborového ohně jsme zpívali až skoro do půlnoci. Vykašlala jsem se na nějaké sprchování, padla do postele a spala krásně celou noc, přestože kousek od kempu vede silnice a hlavně motorky jsou dost hlučné.

Probudila jsem se v pátek už před půl šestou, ale z teplé postýlky se mi nechtělo, musela jsem využít příznivé jediné čárky Wifiny a v noťasu honem přečíst zprávy, abych byla aspoň trochu v obraze, co se děje ve světě. A že se teda děje! Výsledek hlasování o výstupu Británie z EU hýbe politickými scénami a novináři se předbíhají v prognózách dalšího vývoje Evropy.

Potřebovala jsem dohnat očistu těla, zpívala si vesele ve sprše a jak tak jdu čisťounká lážo plážo zpět do chatky, celý tábor cvičí. A já chybím. To jsem pěkný předseda oddílu. Položila jsem ručník na první lavičku a honem se přidala. Světe div se, Věrka následovala duo Trudka a Milka, které hodlaly oběhnout kemp a ještě lanařila mne. No, dobře, jala jsem se opravdu tím nejmírnějším tempem lehce posunovat určeným směrem, ale po dvou minutách jsem pokus vzdala, protože plíce zvyklé na nejhorší ovzduší v republice nevydržely nápor kyslíku.

Opět jsme si my bohumíňačky pro táborníky připravily malé překvapení. Máme na každý den krátkou bohumínskou hymničku. Pro dnešek je to tahle:

Jedna dvě tři čtyři pět
každá holka jako květ
štíhlé, krásné, žádná líná
my jsme holky z Bohumína

Pak na sebe mrkneme a zazpíváme ji třeba u stolu v jídelně a poté popřejeme dobrou chuť.

Po míchaných vajíčkách jsme se dali do sportování. Nejdřív petangue. Já jsem pověstná tím, že si tváře lidí nepamatuju, což je ale při předsedování oddílu značný handicap, protože pro mne je chlap s brýlemi Vilík a teprve ostatní mne upozornili, že to Vilík není, že to je přece Mirek. Kouknu a vidím dva stejné chlapy. Teda stejní jen pro mne, tím vznikl chaos při bodování.

Potom jsme se seznámili s kroketem, další dva oddíly hrály ringo a interkros. Přílišné horko nás velice unavilo a bylo by dost nebezpečné setrvávat na hřišti, tak jsme sportovní činnost vyměnili za posedávání ve stínu a čekání na oběd. Chutnala nám polívečka s nudličkami i smažené filé s míchanými brambory.

Po obědě jsem odpadla a usnula jak jezevec.

Vedro k padnutí nás zahnalo do stínu lesa, kde jsme hledali samorosty a pak jsme si je ukazovali. Záleželo jen na obrazotvornosti, co si dovedeme představit. Například Květinka našla krásné přírodní zrcátko a mohla se ptát, kdo je na světě nejkrásnější. Já jsem našla kousek dřeva, co vypadal jak pták.
Slunce se konečně trochu posunulo a louka se ocitla ve stínu stromů. Toho jsme využili k trénovaní hodu granátu na cíl a střelbě ze vzduchovky. Granátem do čtverce občas hodím, ale vzduchovka je v mých rukách přímo nebezpečná zbraň a samozřejmě trefím vše ostatní, jen ne plechovku.

Po večeři jsme čekali na šero. Generál Fabi /přezdívka odvozená od jména Fabián, ale my nechceme generála s měkkým, tak mu říkáme Faby/ připravil večerní hru Vlasy děda Vševěda. Jak známo, jsou zlaté a ztratil je v lese, tak jsme se je vydali hledat. Výhodou bylo, že vlasy se nám ukázaly ve svitu baterky, protože to byly reflexní pásky na ruku. Náš oddíl nasbíral ve vymezeném prostoru téměř všechny. Byli jsme tak rozdovádění, že jsme ještě dlouho debatovali pod hvězdami. Lichnovští jsou dobrá partia, sedí pospolu mezi dvěma chatami, hraje jim hudbička a je u nich veselo vždy dlouho do noci. Já to nevnímám, usínám málem ve stoje a Květinka je druhá taková. Lehne a do minuty spí.

Noc opět byla teplá a po nočním dobrodružství jsme spaly jak nemluvňata.

V sobotu ráno se mi z pelechu ani trochu nechtělo, ale přece jen jsem musela rychlo bystro vyskočit, protože táborem se ozýval hvizd píšťalky: "Nástup na rozcvičku po oddílech!"  Jak polámaný mraveneček jsem uposlechla hlas píšťalky a volky nevolky se šourala k rannímu rozhýbání těla.

Po snídani byla porada předsedů s generálem. Našim úkolem je přinášet připomínky, stížnosti a návrhy za celý oddíl. Většinou pionýři věděli do čeho jdou a nejsou připomínky ani k ubytování, ani k programu a už vůbec ne k jídlu. Kuchařka vaří opravdu výborně.

A je to tady. Zkouška správných táborníků, kteří by měli umět morseovku, byla na programu dopoledne. Vyslat jsme měli jednu zprávu max do třiceti slov a přijmout zprávu od ostatních oddílů. Za nás jsem signalizovala praporky já, Pavel mi diktoval tečky čárky a Jožka kontroloval. Větší nemehlo si modrásci nemohli vybrat. Zapomněla jsem signalizovat konec písmena, tak vše se zrušilo a začala jsem znova. Po písmenu jsem udělala kroužek s praporkem jednou rukou. Faby mě opět přerušil, musí to být obouruč. Ach jo. Začínám potřetí. Konečně jsem odvysílala celou zprávu. Udělali jsme jen jednu chybu. Bezchybně to zvládli oranžoví, ale zase jim strašně dlouho trvalo vyluštění zprávy ostatních oddílů. Dalším zaměstnáním byla příprava k odpolední bitvě. Z novin jsme mačkali koule a označovali barvou oddílu. Byla jsem modrá až za ušima a to mi ještě kamarádky namalovaly modré vousky.

K obědu byla svíčková, to se nám pak odpočívalo. Horko je úmorné, v chatce je jakž takž dýchatelno, proto se z ní nikomu nechce.

Dnešní hymnička:

Bohumínské seniorky
jako malé děti
přijely jsme do Kajlovce
vlajka vzhůru letí letí letí,
přijely jsme do Kajlovce
vlajka vzhůru letí

Odpoledne jsme zalezli do stínu pergoly a připravovali zítřejší kulturní program.

A pak vypukla bitva. Oranžoví bojovali se zelenými a na druhém bitevní poli my modří se žlutými. Cílem bylo zasáhnout nepřítele kuličkou a při tom se nenechat usmrtit. Zasáhla jsem dvě žlutice a při třetí přestřelce jsem hrdinně padla.

Horko i večer v šest je k zalknutí, pionýři volili blízkou nálevnu k ukojení žízně. Já to řeším vodou z vodovodu, je příjemně chladná.

Večer se šourám do sprchy a potkala jsem Emilku, která se ptá: "Co jdeš tak smutně?" Odpověděla jsem, že mě mé spolubydlící vyhnaly osprchovat, že s takovou smradlavou babou v chatce nebudou. Emilka vytřeštila oči: "Fakt?"

Protože jsem se začala smát, pochopila, že si dělám legraci.

Předpověď počasí na neděli,  konkrétně pro naše místo,  vypadala hrozivě. V deset mělo začít pršet a meteorologové stále varovali před přívalovými dešti. Vzhledem k položení kempu pod kopcem jsem vtipkovala o evakuaci tábora, jako že přívalový déšť by nás mohl vyplavit. Byla jsem umlčena, ať nesýčkuju. Šli jsme na soutěž Partyzánský samopal -  hod granátem, zdravověda a střelba či shazování plechovek. Nikde jsem neexcelovala, mistr světa ze mne asi nebude.

Opravdu, předpověď nelhala, pět minut před desátou padly první kapky a déšť sílil a sílil a zahnal nás pod střechy.

Začali se sjíždět hosté na odpolední kulturní program. Kvůli dešti jsme se přesunuli do jídelny a estráda mohla vypuknout. Scénky se střídaly s písničkami, vtipy a básničkami. Vtipy nám povykládal "Ander z Košic" a kankán zatančila skupina letitých tanečnic. Těm asi sociální správa brzo odebere důchod! Všichni umělci byli vždy odměněni velikým potleskem.

Já jsem divákům předvedla kouzelnou květinu, přečetla  povídku na tři písmena a naučila jsem je písničku beze slov. Bavili jsme sami sebe a opravdu dobře jsme se pobavili. Vyzkoušeli jsme si také karaoke. V jídelně bylo tak veselo, že jsme ani nepostřehli, kdy přestal déšť.

Pokračovala příprava masek a po večeři mohl vypuknout karnevalový rej. A že teda bylo na co koukat. Námořníci, cikánky, zajíček, světluška, Hurvínek, Pat a Mat, Král slunce, motýlek... Já byla tygr, Emilka milicionář, Trudka vězeň, Věrka kuchařka, Jarka s Věrkou dva kovbojové a Květinka česká vlajka. Ta do půlnoci tancovala a stále poletovala a mávala malými praporky a byla plná energie. Budu muset vypozorovat, čím se dopuje, přece není možné, aby měl člověk takovou výdrž. Po tolika zážitcích jsme ani nemohly jít spát, ale zítra nás čeká náročný sportovní den, tak konec kecání a zavřít očka!

Je pondělí, musíme honem uklidit chatku, protože ji určitě budeme chtít ukázat další dvacítce bohumínských sportovců, kteří přijedou sem do kempu na krajské  sportovní hry. Kdyby se úklid chatek denně bodoval, tak bychom asi pohořely. Já jsem roztahaná skoro všude a stejně pořád něco hledám. 

Soutěžící z různých měst se sjíždějí a konečně přijíždí i autobus s našimi. Máme ze setkání obrovskou radost. V kempu už se pohybují dvě stovky účastníků a hučí tu jak v úle.

Hry jsou odstartovány. Seniorský desetiboj má tyto disciplíny- friesbee, snaggolf, petangue, kroket, šipky, interkros, shazování plechovek  tenisákem, hod granátem na cíl, výdrž pinkání tenisovou a ping-pongovou pálkou. Každý soutěžící má kartičku, kam rozhodčí zapisují výsledky. Mimo to ještě na pískovém hřišti hrají ringo tříčlenná družstva, kterých bohumínští postavili hned pět a ještě jedno my tábornice - Květka, Emilka a já coby Bosenky/BOhumínské SENiorKY/. Hrajeme to poprvé v životě a jde nám to jak psovi pastva.  Ale to přece nevadí, aspoň si u toho užijeme spoustu legrace, když se zapomeneme po podání za čárou, když se nám konečně podaří gumový kroužek chytit a vhodíme ho soupeřům špatně, protože zapomenem, že kroužek musí letět jako UFO. Hru ovládla obě slovenská družstva, je poznat, že to mají natrénováno. Bosenky čeká ještě nejdůležitější zápas s bohumínskými chlapy- boj o třetí místo. No, pustily jsme jim to a odešly jsme s bramborovou medailí.

A jakou hymnu máme pro pondělí?
Včera neděle byla
bod pro Bohumín dám
sprška nám nevadila
sqělou náladu mám!

Sportovní hry skončily vyhlášením výsledků a najednou se nám po odjezdu závodníků zdál kemp téměř prázdný.

Na úterý je naplánován turistický výlet na zámek Hradec nad Moravicí. Pro aktivní turisty je připravena jedenáctikilometrová trasa, pro ostatní jen nenáročná  procházka asi pětikilometrová. Počasí se opět předvedlo ukázkovým sluníčkem. Takže jsem se do tábora připlazila zpocená a zničená, spořádala vepřo knedlo zelo a usnula jak Šípková Růženka.

Odpoledne jsme připravili pyramidu na táborák.

Při slavnostním nástupu se vyhodnotily soutěže, my bohumínské pionýrky jsme dostaly poštu, kterou nám náš seniorklub napsal za rodiče a vlajková četa sejmula vlajku. Když s ní pochodovala po schodech, spustila jsem brumendo Pochod padlých revolucionářů, čímž jsem rozesmála nastoupené pionýry. A je tu poslední táborák. Chyběl kytarista, tak se u něj zpívalo jen z hlavy, jak si kdo vzpomněl, či spíše nevzpomněl. Do chatek jsme se přikulily opět kolem půlnoci a ještě balily kufry.

Proč ten čas tak rychle utíká? Je středa a náš poslední táborový den.  Dobalíme, uklidíme chatku, vrátíme klíče a po snídani čekáme na autobus, který nás odveze na celodenní výlet. Loučíme se s Kajlovcem, kde jsme strávili nádherný týden. Málokdo nám bude věřit, jak se seniorská parta dokázala parádně bavit.

Trasa výletu vede nejdříve na Slezskou Hartu. Polovina jde s průvodkyní na exkurzi do hráze, další se jedou podívat na přístaviště v Leskovci, kam zrovna připlul vyhlídkový koráb, spíš korábek, Santa Maria.

Pokračujeme do střediska Avalanche v Dolní Moravici, kde máme zamluvený oběd. Po výborném gulášku jdeme na prohlídku hotelu s nadstandartními pokoji. Asi nic pro naše důchodce, za víkend chtějí víc, než nás stál celý tábor. Dorazil i druhý autobus a setkáváme se s našimi v čele s Hankou. Zdravení a vítání nebere konce. Ve zkratce se snažím chrlit info za celý týden.

A opět nasedat do autobusu! Majitel nám ukázal ještě druhou část střediska Avalanche níže v obci a nakonec nás zavedl k pramenu Moravické kyselky - železité minerální vody. První písemná zmínka o kyselce je z roku 1689, kdy se ve farních spisech můžeme dočíst o svatém obrazu u kyselky.

Třetím a posledním cílem byl hrad Sovinec. Při prohlídce jsem z hradeb uviděla naše a mávala jsem jak na poplach, ale málokdo si mne všimnul. Zaregistrovala mne jen Hanka a z dálky vyfotila, tak na té fotce budu jak modrá tečka na hradbách. Rozloučili jsme se se Sovincem i účastníky tábora, protože přestupujeme do autobusu k našim a nabíráme směr Ostrava - Havířov - Bohumín. A to už je opravdu konec. Nejen dnešního výletu, ale celého seniorského retro táboření. A jak jsme se domluvili s ostatními - za rok jedeme zase!!!